Life Is Strange se už teď dá označit bez výjimky za největší překvapení roku a to ani nemusíte být fandové adventur nebo Telltale „hříček“. Sám to vidím v okolí hráčů, co si hru pořídili aniž by měli nějaký větší vztah k tomuhle žánru. Možná na to vliv mají právě pochvalné recenze a hodnocení první epizody, která přišla jako blesk z čistého nebe a doslova všechny pozitivně omráčila a překvapila (a ne, „zatím“ tady jako u TWD, nenajdete recenzi první epizody).

U LIS se dá ještě zmínit jedna další pozitivní vlastnost, když tehdy někdo někde prohlásil, že hru na epizody si může dovolit jen Telltale, tak to není pravda, i když nás z počátku lehce vyděsilo náhlé posunutí nebo smutný únik druhé epizody před vydáním, reputaci LIS to nijak dramaticky neublížilo. Holt bulvár je bulvár. Pojďme zpět k tomu, co jsem chtěl vyzdvihnout. Na rozdíl od Telltale, kde epizody vychází v poslední době dost sporadicky a já (a doufám, že nejen já) mám potom hrozný problém se v tom všem vyznat a rozeznat, o kom se mluví, když postavičky mluví o Joeovi, Robertovi apod. A vůbec mi trvá nemalou dobu než se zorientuji, tak to mi u LIS vůbec nehrozilo. Naopak jsem si připadal jako bych hrál první epizodu před týdnem. K tomu ještě přispívá, že hlavní hrdinka Max si vede zápisky o všech maličkostech, které jí cestou potkají. Někdo může vytknout určitou obsáhlost těmto deníkům, ale pro to, abyste se dostali do obrazu, je to dost šikovná pomůcka. Navíc není od věci si deník pročíst, i když právě hrajete a jste ve víru dění. Max/vývojáři píše/í deník svým osobním stylem, takže vyjádří pocity, které můžou být pro vás, oproti Maxinému vnímání, odlišné.

Ne všechno je geniální, engine a vůbec vizuální stránku nechme stranou, ta má svou atmosféru a pravdou je, že mi sedí víc než u „malovanějších“ Telltale. Jenže i Unreal má své mouchy. Co občas zazlobí je, že na PS4 dojde občas k nepochopitelnému „stutteringu“, mluvené slovo je někdy u postaviček mimo mísu a nesedí „do huby“ (policajt u Joyce – tady je to dost vidět). A rovněž zarážející bylo, když se mnou Joyce mluvila v kavárně a mluvila do větru, protože ať jsem koukal, jak chtěl, Max se na sedačce zjevila ze vzduchu až nějak po minutě. Taky občas nefunguje hlavní featura „time rewindu“, kdy jako třeba v první epizodě, kde jsem doslova zakysnul u pokusu zmáčet Victorii a dostat se na pokoj. To samé se mi stalo, když jsem polil Katinu knížku a i když jsem se „rewindnul“ skoro ke sprše, skvrna nezmizela, nezbylo nic jiného než restartovat checkpoint. Dalším negativem je, že občas postavy reagují na vaše konverzační možnosti jinak než by logicky měly, při vypsání konečných výsledků jsem si byl jist, že jsem Warrenovi pomohl a ono, že ne… Divné. Jsou to i tak malé vady na kráse.

Síla LIS tkví ve své charakteristické jedinečnosti, ačkoliv si někdo může říct, že se nejedná o nic revolučního na poli adventur či her obecně, všechny nás velmi mile překvapilo. Třebaže jsme čekali, že kvalita a nadšení bude postupně mizet (třeba kvůli tomu, že se hra točí hlavně kolem Blackwell univerzity), LIS dále nabírá na síle. „Tak určitě“, že někdo holky a jiný zase vdolky, ale já jsem zase na stranách těch fanboyů, co vyšvihují tuhle hru do nebes. Někdy se může zdát, že nemáte času nazmar a hra vás nutí jednat a uvážlivě přemýšlet. Právě naopak si ale budou „šmakovat“ hlavně ti, co hrají v klidu a nikam nepospíchají. Navíc tu je ta dvousečná zbraň, že většinou můžete „rewindovat“ do alelúja a tím pádem si zkusit třeba rozdílné odpovědi v dialozích – následně tedy si herní dobu, tak nějak nevědomky uměle prodloužit. Avšak pozor! Sice si můžete před definitivním rozhodnutím prohlídnout, jak by to proběhlo jinak, ale na konci stejně máte daný postup do příště a nic s tím zpětně už neprovedete, tudíž tím neopadá ani případná replayabilita. I tak si myslím, že se počítá s tím, že si většina z nás hru projede jenom jednou…

Hra míchá tak nějak všechno dohromady, hrajete GRID, Beyond Good & EvilThe Walking Dead, Alan Wake, The Sims a Playboy 2003. Více přirovnání mě zatím nenapadá. Samozřejmě k předchozím příkladům přistupujte s nadhledem, ale vesměs to tak je. Možná se zdá, že řešíte problémy dospívající teenagerky se zvláštním darem, ale příběh jde samozřejmě hloubš a můžeme třeba být ještě hodně překvapení, jak to nakonec celé dopadne a kam se to posune. O příběhu je zkrátka škoda mluvit, nenechte si kazit zážitek.

Že to všechno tkví v detailech a uživatelské přívětivosti zjistíte až se budete 2 minuty dívat na to, jak hraje Max melancholicky na kytaru. Ono vůbec hudba a zvuky dokáží divy včetně velmi dobrého dabingu, kdy Max působí neustále jako ta zmatená křehká dívka, co je ve skutečnosti silná osobnost, která hýbe světem víc, jak nějaká namyšlená Victorie. To jsou věci, které vám budou zřejmé a jasné taky. Zkrátka budete pohlceni při událostech, které vás, co  se týče interaktivity, pohltí jako hráče více při scénách, do kterých nemůžete zasahovat než v těch, kdy aktivně hrajete. Je to jako dobrý filmový seriál, kde máte možnost se podílet na chodu událostí (Kuřátko) a vše je v symbióze, která z toho nedělá ani film, ale ani moc hru. Faktem zůstává, že tyhle filmové hry pořád táhnou a dokážou i inovovat. Zůstává pouze otázka, zda je to špatně? Pro mě je odpověď jasná a ta je, že tyhle hry dokážou přivést ke hrám i jiné než herní publikum a přece není nad to, když si zahrajete tohle po vyčerpávající seanci v Bloodborne (ačkoliv emočně na tom nebudete o moc lépe). Druhá epizoda tedy jen nadále umocňuje věci, které byly tak úžasné u té první epizody a pokud to takhle půjde dál,  jako celek bude Life Is Strange nutná koupě!

Hru rozhodně nesuďte podle toho, že se vás snaží nalákat na nahou Max ve sprše (což je trošku creepy, i když jí je 18). Tohle je chytřejší, dospělejší zábava a navíc atmosféricky na výši, stačilo se mi jenom poflakovat pár minut v Katiném „emo“ pokoji a uchvátilo mě to natolik, že jsem kvůli tomu chtěl nadšeně zatleskat. Jo, může to tak vypadat, že tohle tvrdím o každé hře… máte asi pravdu anebo se mi jednoduše do rukou dostávají samý herní klenoty. Verdikt je takový, že to hlavní nás pořád teprve čeká. Ve výsledku jsme tu laťku nepřeskočili, ale držíme se na ní a to i tak je, si myslím, výsledek více než výborný. Dokonce jsem si zkoušel taky ten čas „rewindnout“ a kupodivu tu schopnost mám taky! Akorát, že v tom nejsem tak dobrej, natropil jsem paseku a všem kolem mě posunul život o hodinu dopředu a z nosu mi visela nudle… takže to doma nezkoušejte!

life_is_strange_max_selfie