Koukám, jak nevěřící Tomáš, když začínám sepisovat jakýs takýs článek o ehm… World of Warcraft. Už jenom v hlavě si čtu pro sebe ten název a dostávám energickou vlnu, která mi projede celým tělem. Dávám si pitomé závazky třeba v tom duchu, že by člověk měl sledovat aspoň jednu reality show (Conan) a jako hráč hrát aspoň jedno MMORPG. Zrovna u tohohle bodu je to celkem paradox, protože já nikdy nebyl ten hráč, co by bral na sebe tu zodpovědnost, že by na sebe jako hráč upozorňoval. Tím chci říct, že tak jako v reálném životě nemám nutkání s někým o něco soutěžit nebo se prát o výhru, tak ani v tomhle žánru nechci neustále chodit nějaké instance, mít nejlepší vybavení a nejvíc vymakaný charakter. Neříkám, že to není úctyhodný achievement takto něco, ať už v životě nebo ve hrách, brát… Vždy mi šlo o to si jít svou cestou, což je právě v takovýchto hrách celkem dosti nesplnitelný cíl. Pořád tu vidím nějakou provázanost s reálným životem, ale zaměřme se jenom na WoW

Pořád chystám ten megapost… Nebojte se, já vím, co jsem slíbil a pamatuju na to… Dlouhou dobu jsem hrál, jak o mně snad někdo ví, LOTRO, které mi ale v poslední době úplně vzalo chuť v něm pokračovat a to i přestože jsem v téhle hře snad strávil ještě víc času než tehdy u WoW. Zřejmě asi ne, ale když si vzpomenu těch zbytečných nocí, kdy jsem farmil body, abych měl na expanze a quest packy, tak mě to až bolí. Tolik stovek promarněného času… a já se toho nezbavím. Neříkám, že by to člověk nepromarnil několika mnohem horšími (i lepšími) způsoby. Nicméně vždy pamatujte na to, že hraní jakéhokoli MMORPG je výlet do pekel. Jenže člověk má naštěstí už nějaký rozum a navíc povinnosti, které mu umně zabraňují zabíjet čas takovýmto způsobem. Zatím to odnáší jenom spánek 🙂 (naštěstí se ve vedrech v posledních dnech ani moc spát nedalo).

WoW

Do LOTRO už jsem se logoval každý týden jen kvůli tomu, abych si udržel vlastnictví kinshipu a herních stavení. A přiznávám, že nelze přestat, i když je takovéhle hraní stejné jako bych se nenalogoval. Pořád mám ve své hlavě cíle v podobě doobjevení všech těch herních území, dozískání nějakých těch mountů a navršení maximálního levelu. LOTRO navíc přichází s „mergováním“ herních světů a bohužel nedávno přišlo i se systémem Akamai. Pokud vás to zajímá, tak si to vygooglujte. Je to mnohem zlejší Battle.net, který běží na pozadí vašeho počítače neustále a bez jeho absence se do Tolkienova světa zkrátka nedostanete. Hra je navíc silně neoptimalizovaná pro staré stroje a tudíž je i její hraní s nízkým fps docela utrpením.

A tudíž jsem se ani moc nebránil nápadu, že bych rozjel další MMO. Však už mě lákalo např. TESO na PS4. A jak jsem se z TESO dostal zase k WoW? No, tak to by vám mohl vyprávět Sajaman chcete-li Sayia, který přišel s nabídkou, která má parametry té, co se neodmítá.  Zároveň mu slibuju, že si na něj tady v L-Hell ještě posvítíme. Začalo to celkem nevinnou diskusí o tom, že by byl čas na to si společně zahrát nějakou tu hru. A co nabízí hlubší zážitek než multiplayerové rychlokvašky? MMORPG – původně jsme chtěli jít do SWTOR, které mě jistou dobu rovněž pohltilo, ale ani jsem se nestačil nadechnout, na pozadí mi běžel Battle.net klient a já si objednal za hříšné peníze gametime… wtf?

Trautenberg

Je to tak, král je prostě jen jeden a ještě dlouhou dobu bude. Ať už jsem zkoušel GW, AoC, AC, NO, LA, SWTOR, LOTRO a hafo japonských šíleností, vždycky jsem věděl, že to jsou jen kopie WoWu, se kterým jsem začínal, „prohrál“ v něm stovky hodin a samozřejmě si odnesl nejeden hezký zážitek, který si budu navždy pamatovat. No jasně, že na MMORPG není jen všechno špatné. Copak jste neslyšeli, jak vás dokáže hraní WoW ochránit před útokem medvěda, nebo že z vás dokáže udělat prvotřídního manažera? Samozřejmě, že to je vše trochu nadnesené, ale díky faktu, že hrajete a kooperujete s lidmi, je to jiná zábava než se ponořit sám do nějaké horrorového survivalu. Každý herní žánr má své, prostě hlavně, že to člověka baví.

Zpátky k ďábl… tedy k Sajamanovi (jen v dobrém samozřejmě), který má přesně ty hodně podobné vize, jak bych takové MMO chtěl hrát. Já aspoň zjistil, že nejsem jediný blázen, který zkoumá a plní questy na levelu 60 v zónách pro nové hráče. A dle zkušeností nás bude ještě víc. Jako jsem hrál LOTRO – tedy jako single-MMO, nebránil jsem se úplně interakci s ostatními hráči, ale prostě mě vyloženě nebavilo se hnát do instancí se strachem, abych někomu nezkazil zážitek z hraní nebo neplnil svou herní funkci tak, jak by si představoval. K tomu úmorné skirmishe, čekání na hráče, navíc jsem hrál na US serveru, kde je bez hodně slušné znalosti angličtiny celkem problém hrát, kór když si každou věc, co chcete napsat, musíte promyslet nejméně 100x, jestli je tak dobře nebo to dotyčný pochopí. Pak přišel odliv hráčů po nadšení z přechodu na F2P a já hru hrál už definitivně jako singleplayer. Sice jsem pořád oceňoval, že člověk si u tohohle odpočine, nemusí se věnovat jenom hře, může k tomu poslouchat hudbu nebo sledovat film, ale přišla brzo chvíle, kdy jsem si sám sobě řekl, že tohle přece nemá cenu.

Trautenberg ve SW

A Sajaman mi nabídl to, jak jsem chtěl vždycky WoW hrát a ve dvou… žádné honby za nejlepším vybavením, neustálé prolízání dungeonů. Nýbrž casualové a nepravidelné hraní (i když někdy ujedeme) s tím, že se zaměříme hlavně na questy a zkoumání zkrátka jako LOTRO, ale s tím pěkným bonusem, že člověk nehraje sám. Můžu s radostí prohlásit, že se to zatím daří nad míru dobře a já naštěstí tak nějak stíhám jako bych WoW ani nehrál. Není hloupé si přiznat, že jsem se do WoW vždycky toužil vrátit a i jsem se několikrát vrátil (naposledy v roce 2013), ale prostě hrál jsem LOTRO a je pravda, že mě to samotného už tak nějak netáhlo, navíc to stojí peníze, takže jsem využil jen těch nějakých akcí, kdy jsem dostal 7 dní zdarma a to bylo vše.

Nejvíc mě šokoval fakt, že jsem se do WoW dostával způsobem jako bych ho nikdy před tím nehrál. Je vskutku zarážející, že jakožto člověk, který ve hře strávil tisíce hodin, jsem nebyl schopný se orientovat v ovládání a dostával se do toho jako totální noob a ještě se dostávat budu. Aneb, co jsem už několikrát slyšel o tom, že celá hra je až ke konci jeden velký tutorial… Něco na tom bude, doslova jsem zapomněl úplně všechno, co jsem uměl anebo věděl. Při příchodu Pandarie jsem si už tuhle úvodní zónu pro Pandarieny důkladně prošel, sice jsem to tak nějak poznával, ale už jsem nebyl schopný si vzpomenout, jak se dostat na balanční sloupy nebo, kde odevzdat quest. Věřte mi, že i s do očí bijícím questlogem, který za vás pomalu questy splní, jsem se v tom ztrácel. Saiya je sice perfektní průvodce a trpělivý poradce, ale mě to skoro až vyloženě štvalo. Samozřejmě, že se dá dávat vina tomu, že tohle novodobé WoW má s tím starým WoW hodně málo společného, ale i tak jsem v tom byl úplně ztracen.

Musel jsem se i pozastavit nad tím, co to vlastně dělám a chvílemi jsem se mezi těmi všemi hráči cítil jako doslova „starý noob“. Však já vím, jak jsem prohlašoval v 15ti o lidech v mém současném věku, co hrají hry, ne zrovna moc lichotivé komentáře a nakonec jsem na tom stejně – ne – mnohem hůř :). Člověk by čekal, že se v této době už nebude cítit jako vyvrhel a malé dítě, které hraje hry, ale hry pořád nemají takový předobraz jako by si člověk přál. Vidím to třeba v práci, kde se člověk pomalu za tento koníček stydí a proto o něm nediskutuji a nechávám si to pro sebe. Ono je ale někdy těžké, že se nemůžete s kolegy podělit o tom, jak byla skvělá ta poslední epka LiS nebo jaké to bylo, když jsem skolil Gascoigneho v Bloodborne. Docela jsem žasnul, že ani 30ti-letá holka nemá vůbec ponětí o tom, co je WoW. Současnou herní scénu už ani nestíhám ba ani nechci. Vše se točí kolem youtuberů, neuvěřitelných komentářů a diskusí (někdy si říkám, že to snad ani nejsou hráči) a samotné to o čem hraní je, se úplně vytratilo anebo prostě to není jen vidět. Neříkám, že jsem nějaký „pravý“ gamer, ani to nesouvisí s věkem, já se pořád těším na nové hry a baví mě to tak nějak všechno stejně jako před pár rokmi, ale cítím se možná trošku zbytečně jako vyvrhel i mezi lidmi, co hry baví.

World of Warcraft

To jen tak na okraj, jen jsem tím chtěl dodat, že WoW hrajou oproti mě o dost mladší hráči, sice nás čeká odliv po nástupu školního roku, ale i tak. My si hrajeme stejně na své vlně a nějaké 14tileté mrně (hrozné, jak člověk stárne… ehm) nám nemusí znepříjemňovat hru (nebo my jemu). Je to zkrátka jenom takový povzdech, jak člověk chce být mladý, vše stihnout, ale ono to pořád propadává, jak voda na zem. FUCK IT SRSLY!

Už dost těch připitomělých polemizací a metafor, čas přejít ke gró článku. Nemá samozřejmě smysl pokračovat s mým druidem nebo s čerstvým horďáckým pandarianem. Začneme úplně od začátku. Netrvalo dlouho a se Sajem jsme se dohodli na rase, povolání, Alianci, dokonce i na pohlaví a vrhli se na to po hlavě. Musím uznat, že to „otagování“ neproběhlo ihned a do hry jsem se zakousl až někdy ve Stormwindu, ale bylo příjemné zase po těch měsících/letech cítit jaké to je být zase jemně závislý. Mně se začala pomalu vracet paměť, poznával jsem nějaké lokace a hlavně mě to opět začalo bavit. Hlavní podíl samozřejmě na tom má hraní ve dvou, což dělá ze hry unikátní zážitek.

Dance with Sayia

Měl jsem naštěstí to štěstí a zároveň neštěstí, že jsem hrál WoW v dobách, kdy přicházel na svět druhý datadisk Lich King a Azeroth jsem měl prolezlý skrz naskrz a jemně jsem naťukl i Outland. Jenže jsem nezažil Cataclysm, který proměnil tohle všechno k nepoznání. Věděl jsem samozřejmě, co všechno se změnilo, ale faktem zůstane, že mě mrzí, že jsem to prošvihl začerstva, protože svět WoW se neustále mění, a tak jsem trošku se zaťatými zuby poslouchal, jak byl rozbitý Stormwind. Zase je fakticky úctyhodné, jak Blizzard nechává WoW neustále žít a nezůstávat na mrtvém bodě, ať už si o překopání mechanik jako talentový strom a další zjednodušování myslí každý, kdo chce. Blizzard ve výsledku ví, co dělá. Proč by jinak se k tomu hráči pořád navraceli, že? A mějme na paměti, že by rovněž byli hodně neradi, kdy by o svoje monopolní postavení přišli :).

Nadešel tedy po Kaye, Canovi, věk Trautenberga. Nechtěl jsem vystupovat pod mou přezdívkou a upřímně mě ten Trautenberg prostě napadl při pohledu  na „panďáka“ a nějak mi to spontánně sedlo a zůstal jsem u toho. Zkrátka dyť je to celej Ilja Prachař. Začlo tedy pořádné nové dobrodružství, které snad neskončí zase tak neslavně jako předchozí pokusy a je pravdou, že ten cíl o postavě s max. levelem se oddaluje i příchodem nových a nových datadisků, ale snad si jednou budu moci konečně říct, že jsem to tak nějak dohrál, protože já si stanovuju dohrání podle sebe a ne podle platinum trofeje v achievemetech nebo na metě získaného nejlepšího vybavení ve hře. Kdybych si třeba stanovil cíl, že se dostanu na level 50, tak je pro mě prostě dohráno. Jistě, že se budu snažit Sayie nenechat na holičkách, píchnout mu, co bude v mých silách a třeba se i dostat na ten maximální level, ale už to není o tom se do hry zbláznit a rozhodně u ní nebudu trávit veškerý volný čas.

WoW sexual harassment panda

WoW naštěstí pořád běží i po upgradech velmi slušně, i když si na high nastavení už netroufnu. Do toho spoustu novinek mezi které vyčnívá třeba blbost v podobě battle petů, no nemluvím o šílenostech jako selfie kamery, které kupodivu jsou taky skvělým nápadem. Zkrátka jsou to věci, které člověk dělat nemusí, ale pokud ho to baví, tak si je může setsakramentsky užít, něco takového očekávám i od Fallout 4. Do toho opravdu povedené questy, které by na free určitě nemohli nikdy fungovat a které vůbec neznám a hlavně rychle odsýpající questování, sranda a prostě WoW.

Ještě jednou děkuju Sajamanovi za možnost zase okusit tuhle drogu, zažít ty noční seance do rána, kdy se zkrátka povede, že ujedeme a trošku to přetáhneme. Hele je čas si zase po menší pauze trošku zaquestit anebo dodělat ten začátek za Worgena? Chtělo by to ještě si vylepšit crafting… no jo, je to droga a pokud i vy jste teď dostali chuť na WoW, tak vám ji nikdo nebere, ale byli jste varováni. Já si třeba už po týdnu hraní musel koupit poslední datadisk Warlords of Draenor… no a třeba obnovím i ten „Deník“ z WoW :). Takže buďte hodný… A rovněž zvažte váš návrat k WoW – přichází datadisk Legion a dost věcí se změnilo – zkuste to!

Trautenberg & Boat