Neuvěřitelně se stydím, stydím se za to, co se mi odehrávalo v hlavě a jak jsem téhle hře/epizodě ukřivdil. A jsem hrozně rád, že nedělám žádné let’s playe. Ačkoliv to může znít teda ze začátku ne moc dobře, budete ještě valit oči.

Neměl jsem dnes zrovna dobrý den a náladu jsem měl na bodu mrazu a horko těžko by ze mě někdo vykřesal něco jiného než jen bolestivou letargii, asi ne zrovna moc dobrá konstelace pro rozehrání veledíla od TTG (jsem rád, že jsi mi věřil Sajamane!). Ze začátku jsem byl dosti nevrlý a vážně jsem si celou dobu říkal, že teda tenhle závěr se mnou nezamává. Tak nějak jsem i tiše nadával, jak téhle hře TTG svou nedůslednou pravidelností ohledně vydávání epizod, ublížilo. Jenže ono to funguje i tak… Chci se vyhnout spoilerům, vážně chci, ale tak nějak úplně to nejde. Nemůžu říct, ale že jsem se nebavil, TftB nabízelo do takové poloviny hry klasický standard, který sice dostačuje, ale neodpaluje mě do orgastických výšin jako tehdá to úplně první setkání. Avšak celou dobu jsem měl ze hry obrovskou radost a vážně prosím, aby u tohohle TTG zůstali, tohle prostě chceme!

Po takové polovině a pár minut se něco změnilo, přišlo veliké a očekávané odhalení tajemného neznámého vypravěče a já si chtěl dát facku, že jsem to neuhodl – možná si ji  dáte taky. Pak už začalo pomalu zářit neuvěřitelně silné světlo, které ve mě vyvolalo takový neuvěřitelný sled emocí, že jsem si chtěl vrazit ne facku, ale rovnou pěstí. Opět jsem byl nadšen jakou partu jsem si zvolil a jak se to skvěle vyvíjí, téměř euforie. Jenže… byl jsem poté zlostí bez sebe, okamžitě jsem si říkal, že tohle bych bral u každé hry kromě této. Byl jsem tak do ruda rozpálený, že bych s chutí téhle hře vlepil průměrný hodnocení. A pak to přišlo…

No jo, rozbrečel jsem se jako malá holka a to myslím smrtelně vážně, takhle mě nerozbrečel snad ani Klik. Kapesník nebyl po ruce, a tak mi slzy dopadaly na dualshock. V té době jsem byl vděčný, že nejsem vybaven kamerou, která by mě natajno monitorovala, musel bych se asi propadnout hanbou. Ze zlosti se stal naprostý pocit nadšení, který prostě nejsem zvyklý u her zažívat. Já se tak téhle hře kaju a pomalu pláču i teď. Achjo, ale nemíním se to nepřiznat. Kam se hrabala první epizoda, kde jsem spíš plakal nadšením, tohle byla EUFORIE.

Nemůžu na rovinu říct, jestli je tohle pro mě hra roku, ale můžu říct něco mnohem silnějšího a to, že tahle hra není pro mě jenom jedna z nejlepších, tahle hra totiž zůstane v mém srdci navždy! A to je pocta, kterou jsem zřejmě v životě žádné hře neudělil. Mě čeká ještě zakončení Life is Strange (od kterého očekávám něco obdobného), ale už teď můžu s klidem říct, že se skutečně cítím tak, jak to popisuje tenhle obrázek.

Odpustíte mi? A jinak nechci tuhle epizodu hodnotit, ani hru jako celek, pro mě by to byla jasná deset a tohle stanovisko bych nezměnil ani za deset let. Chci tímto dát hře ještě větší váhu a to takovou, že tahle hra nepotřebuje hodnocení a prosím Vás – PROBOHA, ZAHRAJTE SI TO! A já jsem neskonale šťastnej, že jsem měl tu čest si tohle zahrát. Díky… no a snad někdy příště :-).

Tales from the Borderlands