Nevím, proč jsem se nikdy do Heather nezakoukal, navzdory vzpomínkám, že jsem s ní trávil tehdá opravdu slušné kvantum času v době, když mě ještě budívávali ptáčci (bez dvojsmyslů), pravidelně jsem před tím než vyrazil do školy, trávil rána v Silent Hill 3 (jaké hezké to vzpomínky). Nu, až teď se mi povedlo mít konečně kompletní dojmy z dohrání tohoto pokračování poté, co jsem se minule dostal dost daleko… Je to prostě špatné ta herní prokrastinace! Teď se vážně snažím neodskakovat od jedné hry a je vidět, že to jde a daří se to navzdory občasným úletům (pokaždé mi trošku zabije myšlenka, kolik rozehraných her jsem nedokončil, kolik hodin jsem ztratil ve WoW a LOTRO – bylo to k něčemu?)

Obtížnost

Čím dál tím mnou probírané téma, které mě pomalu straší i ve spánku. Byly časy, co jsem hry hrál skutečně na lehkou obtížnost, aniž bych si uvědomoval důvod. Je teda pravda, že když nemáte odehraných několik stovek her, tak je vyloženě pochopitelné, že v ne každé hře budete automaticky přeborníci. Jenže v tomhle tkví něco jiného, jistá lenost a hlavně časová úspora. Nikdy jsem si nemyslel, že se dostanu do fáze, kdy se prostě vědomě budu snažit o to hry, co nejrychleji dohrávat. Je to pochopitelné – času je málo, ale herní backlog narůstá. Je paradox, že většinou to dopadne naopak a nemusí to být ani zákysy nebo opakováním pasáží. Ještě před tím než rozehraji nějakou hru, tak první, co googluju je: “Is *** hard?” Přečtu si několik poznámek z redditu a udělám si obrázek. Navyklý z relativní jednoduchosti druhého dílu (na normální obtížnost) a slušné znalosti jejího průchodu jsem byl poněkud zaskočen, kam se “vyspikovala” obtížnost třetího dílu. Ta změna soubojů, si vzpomínám, mě zarážela už onehdá, každopádně hrál jsem to na PC a prostě mám pocit, že tam to manévrování bylo mnohem jednodušší a ačkoliv jsem opakoval souboje s bossy, přišlo mi to na normal stravitelné. Jenže tady s gamepadem jsem si sám sobě řekl, sakra – to budu umírat na každém rohu, tak to teda ne – chci mít, co nejpodobnější zážitek druhému dílu a ne si něco dokazovat! (ach, to stáří) Tudíž jsem zvolil u soubojů obtížnost “easy”, hanba mi! A zase… hra mi přišla hodně lehká, jen u konce jsem měl nedostatek nábojů a používal lékárničky, jinak teda bych asi hrál raději na normal – s tím, že bych měl za sebou jeden průchod, tak si vyberte do…

Podobně, ale jinak?!

Třetí díl má v sobě duch Silent Hillu, aby ne… Tudíž pokud máte za sebou první dva díly, tak budete jako v pokojíčku (došel vám ten pun?). Začátek na záchodě, po chvilce najdeme prskající rádio, přesto ta melancholie tady působí úplně jinak. Zapomeňte na Jamese, teď hrajete za Heather, snad nebudu spoilovat, že to je dcera hlavního hrdiny Harryho Masona z prvního dílu. Holčička nám pěkně dospěla ve slečnu, ale ve slečnu, která je jiná než ty ostatní, v jejích snech totiž figurují opakující se noční můry ze Silent Hillu. Vše nabere na intenzitě, když ji v obchodním centru navštíví podezřelý detektiv, kterého se Heather zalekne a zjistí, že měla radši zůstat při únikovém manévru sedět zalígrovaná na hajzlu… Ano, nesejdeme se ve městě, kam se samozřejmě taky dostaneme, ale tentokrát vás díky Heather budou monstra pronásledovat na každém kroku. Představte si to jako scénář z kteréhokoliv “vymítačského” hororu, ať se odstěhujete přes půl světa – to svinstvo vás pronásleduje. Takže? 

Jdeme na to!

Pokořit ultrasilný příběh dvojky je věc nelehká a je pravda, že mně šlo těžko se naladit na vlnu toho nového. Avšak neméně atraktivní prostředí a pocit doprovodného zmaru hlavní postavy mě rychle dostal do kůže půvabné Heather. Ačkoliv jsem nevěřil tomu, že se v jinak křehké dívce skrývá silná a nebojácná osobnost, ve výsledku moc rád jsem ji pomáhal k rozuzlení celé zápletky. Odlišnosti nejsou výrazné, naopak až se dostanete do Silent Hillu, možná se vám až zasteskne po lokacích metra, stok a obchoďáku, protože budete ve starých známých kulisách třeba v nemocnici, na druhou stranu si aspoň můžete prohlédnout, jak se všechno změnilo. Najdeme ještě v Heaven’s Night Mary? Silent Hill jako město má mnohem důslednější vliv na Heather než na Jamese, a proto imerze funguje trošku jinak, kdy spíše procitáme k apatii než depresi. Zase se mi to těžko vyjadřuje slovy, ale ve finále se váš dojem vykreslí jinak a to samozřejmě kvituji jako správné rozhodnutí. 

Boj, boj, boj! 

Zatímco James se s tím nemusel moc párat, Heather je křehká dívka a navíc potvory po ní jdou s daleko větší razancí. K tomu se musíte přizpůsobit, už nejde o to za každou cenu každého zabít, ale musíte přistoupit na jinačejší pravidla. Co takhle se na nějaké potvory vykašlat? Ano, tentokrát opravdu není nutné v některých lokacích (což se vám bude hodit hlavně při dalších průchodech) zbytečně plýtvat náboje u někoho, kam se nebudete vracet. Náboje budete nalézat taky sporadičtěji, takže k řeči přijdou chladné zbraně, kromě trubky tu máte třeba palcát nebo mou oblíbenou katanu. Nebojte se je využívat, sice se vyplatí více u chodících potvor, ale když máte tu možnost – využívejte je. Sami poznáte, kdy je lepší zaútočit trubkou než tasit revolver. Musím říct, že po prvotním rozčarování nemůžu vůči bojům říct něco negativního, asi bych mluvil jinak u těžších obtížností. 

Atmosféra

Heather je zvláštní, ale nemůže za to, ke konci získáte celistvější obrázek, proč tomu všemu tak je a pochopíte někdy velmi atypické chování. A co až se dozvíte na konci dosti trefnou poznámku od Vincenta? Proto jsem ani neprotestoval při závěrečném outru, páč mi bylo jasné, že ačkoliv to možná skončilo dobře, dost mi připadá, že tady by bylo ještě hodně prostoru v tom, jak navazovat. Tak sakra – udělejte další Silent Hill! Atmosféra tu je bezpochyby, na Amusement Park nezapomenete a vždy si na něj při vstupu na Matějskou vzpomenete a možná se začnete bát i veselých barevných králíčků za okny sousedů o Velikonoce.

Hudba

Yamaoka je zpět! A navíc i s doprovodnými vokály a překvapivě ono to tam sedne! Ačkoliv soundtrack z druhého dílu mám vysloveně jako top, nemůžu protestovat vůči další porci neutuchajícího talentu, který se zase ukáže v nepoznaných rovinách. 

Rozpor

Nechci být zbytečný hnidopich, příběh stojící za Alessou je taky hodný zamyšlení, sice z jiných hledisek než u dvojky, ale přesto ho můžu označit jako povedený. Tam je problém v tom, že mi připadá trojka tak trochu uspěchaná, ta gradace není tak fluidní jako minule. Celý herní zážitek skončil pro mě za něco málo přes 6 hodin a to mi přijde jako škoda. Kór, když jsem měl až při příjezdu do Silent Hill pocit, že se vše teprve rozjíždí na plné obrátky. Srovnávat se dvojkou prostě musím, ta přinesla hodně kontroverzní, silná a atraktivní témata a k tomu i několik konců, což tady najdete všeho všudy pouhé tři a myslím, že převlíkání Heather pro vás nebude dostatečným argumentem pro opětovné rozehrání (ačkoliv ten topík, co jsem dostal, ji náramně sluší). A musím zmínit i nepovedenou HD konverzi, hra mi jednou zamrzla a je plná technických bugů a dabing sice není úplně špatný (naštěstí si nevybavuju originál), ale mimika postav je absolutně mimo mísu, takže to působí velmi nedodělaným dojmem. Tohle měl být původně závěrečný verdikt, který se teď jeví jako negativní, ale to tak nechci. Proto ještě jednou – u dvojky jsem byl na konci naprosto opařený tím, co jsem zažil, to tady prostě chybí. Jenže to není špatně, jak jsem psal u recenze minulého dílu – tohle se děje jednou za několik let a bylo by bláhové si myslet, že se ten vjem bude opakovat s každým Silent Hillem, to prostě nejde. Je to prostě jiný výlet, který nepřekonává sílu Silent Hillu 2, ale podtrhuje a to je pádný důvod, proč si ani tentokrát tuto expedici neodepřít. Navíc čím více se orientujete v celém universu Silent Hillu, tím více se vám bude pokračování líbit, sejdeme se na hřbitově.

Silent Hill: Revelation

Hraní trojky mě donutilo se vrátit k filmům a “docenit” jejich kvality po znalosti herní předlohy. Ano, druhý díl vychází z trojky a je to jasně vidět. Samozřejmě tu máme pro potřeby a “appeal” změny jako např. jiný pohled na postavu Vincenta (mimochodem Jon Snow – samozřejmě se vyskytuje i Sean Bean), ale náznaků a pomrknutích na hráče je více než dostatečných. Zatímco třeba u Maxe Payna mě vytočily filmové změny jako Heavenly Sword (nová hláška), tak tady mi to vůbec nevadilo. Dostaneme se do obchoďáku, zábavního parku, jaké pak asi číslo bude mít pokoj v motelu Jack’s Inn? Vím, že od recenzentů a kritiků dostala dvojka pěkně na frak, každopádně takhle s odstupem nemůžu říct, že by se mi film nelíbil. Ano, je pravda, že ty věci okolo kultu jsou trošku “over the top”, ale tak ono SH ve hře na tom není mnohem lépe. Záleží s jakou grácií se toho scénáristé ujmou. Nedá se srovnávat atmosféra ve hře a ve filmu, ale popral se s tím M.J. Bassett docela dobře. Fanoušci hry nebudou, si myslím, zklamání – ale pro nezaujatého diváka to prostě bude hodně ujeté oproti komornější jedničky, kterou strávili bez znalosti předloh víceméně všichni. Když jsem film viděl poprvé, tak jsem měl díky recenzím taky hodně rozporuplné pocity, ale podruhé se mi to líbilo mnohem více. Zkuste se k tomu vrátit.